Když jsem dnes ráno nastupovala do autobusu, který mě měl odvést do školy, zamyslela jsem se nad tím, že téměř každý obyvatel našeho města je nucen k přepravě z místa na místo využít městskou hromadnou dopravu. Vzhledem k tomu, že i obyčejná cesta autobusem může být někdy dobrodružství, rozhodla jsem se sepsat krátký rychlokurz cestování pro ty, kteří si v těchto situacích nejsou ještě úplně jistí svým jednáním. A protože nebydlím v centru Prahy, zaměřím se ve svém textu především na autobusy příměstské, se kterými mám bohaté zkušenosti.
Rada první: Neopovažujte se přijít na zastávku včas. Autobus tam stejně nebude. Pokud přijede jen s pětiminutovým zpožděním, můžete si gratulovat. Dnes máte šťastný den.
Rada druhá: V žádném, případě si nezapomeňte doma chrániče na kolena a lokty a přilbu na hlavu. Vřískající dav, deroucí se do autobusu hlava nehlava, by vám mohl ublížit.
Rada třetí: Promluvit na řidiče je životu nebezpečné. A co teprve, kdybyste se snad odvážili požádat jej o jízdenku! V lepším případě vás zpraží vražedným pohledem, důležitě přepočítá drobné a podá vám umačkaný lístek, na kterém později můžete nalézt zbytky snídaně, kterou konzumuje během jízdy. V horším případě půjdete dnes do práce pěšky.
Rada čtvrtá: Pokud nenastupujete na některé z prvních zastávek, zapomeňte na místo k sezení. Pokud ano, měli byste už na začátku jízdy začít přemýšlet nad tím, jak dostanete tu záhadnou skvrnu z vašich úplně nových kalhot.
Rada pátá: Po prvních minutách jízdy pravděpodobně řidiči zazvoní mobil a on jej bez výčitek zvedne. Ovládání vozidla je nyní ve hvězdách, jelikož řidič drží v jedné ruce mobil, a ve druhé již zmíněnou snídani. Nestyďte se proto v prudších zatáčkách chytit vašeho nejbližšího spolujezdce za ruku. Pravděpodobně vám i on bude za tuto drobnou záchranu vděčný. A navíc, pokud se přece jen stane, že neudržíte rovnováhu, alespoň se nebudete po zemi válet sami.
Rada šestá: Jestliže patříte mezi šťastlivce, kteří jízdu přežili, nemyslete si, že je všemu zlému konec. Nyní vás čeká to nejtěžší. Výstup ven z vozidla. Všichni, kdo se ještě před chvílí prali o místa k sezení, se teď perou znovu, tentokrát o to, kdo bude první venku. Raději vyčkejte a vystupujte mezi posledními. Nečekejte však příliš dlouho. Řidič totiž stále telefonuje, a tak si možná ani nevšimne, že posledních 5 cestujících je ještě ve voze. S klidem zavírá dveře a chystá se k odjezdu. Vyděšení cestující nemají jinou možnost, než skočit skrz stále užší otvor dveří po hlavě ven.
Je dost pravděpodobné, že po této jízdě se ocitnete na chodníku, nohy se vám budou podlamovat, a vy budete marně přemýšlet, kam máte namířeno, a kdo vlastně jste. Proto myslím, že je na čase zvážit, zda se nebudete pro příště řídit mou poslední radou: Nežli absolvovat znovu tuto jízdu smrti, přivstaňte si a jděte raději pěšky. 20 kilometrů není zas tak moc. A alespoň vás může těšit, že jste udělali něco pro své zdraví.
Žádné komentáře:
Okomentovat