Již od dětství náš život ovlivňuje mnoho faktorů. Jsou jimi rodiče, kamarádi, náš domov, ulice, ve které žijeme a také škola, kterou navštěvujeme. A ať už chceme, nebo ne, v každém z nás školní léta něco zanechají.
Moje první školní vzpomínka, pochází z doby, co jsem jako předškolačka plácala na pískovišti bábovky. Kdoví proč mi sousedovic Klárka tenkrát vysypala ten kyblíček písku na hlavu. Pro mě to však bylo první ponaučení do života: „Nikdy neplácej bábovičky s nepřítelem.“
Druhá vzpomínka je z hodiny výtvarné výchovy na prvním stupni základní školy. Plna nadšení a radosti z vlastní práce jsem odevzdala učitelce výkres. „To je ale krásný stůl!“ rozplývala se. Zklamaně jsem odešla a svůj obrázek s názvem „Kůň na rozkvetlé louce“ jsem roztrhala a hodila do koše. Z tohoto zážitku jsem si odnesla své druhé ponaučení: „Tvou práci nikdy nikdo neocení tak, jako ty sám.“
Třetí vzpomínka je ze školního výletu. Bylo léto, horko a my jsme se škrábali kamenitou pěšinou na nějakou polorozpadlou pevnost. Po úspěšném zdolání tohoto výstupu nás paní učitelka vyzvala, abychom si vybalili svačinky a odpočinuli si. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem si uvědomila, že moje houska se sýrem a jablko ještě stále leží doma v kuchyni. Marně jsem loudila na spolužácích jejich plněné bagety, řízky s chlebem a broskve. Nikdo se nepodělil o jediné sousto. Tehdy jsem přišla na třetí ponaučení: „Svoji svačinu ti nikdy nikdo dobrovolně nedá. A proto se v životě vždycky spoléhej jen sám na sebe.“
Ve vyjmenovávání zážitků a ponaučení bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. A mnozí z vás by mě mohli doplnit vlastními zkušenostmi. Škola nás totiž učí nejen číst, psát a počítat, ale také to, jak žít. Můžeme se v ní setkat se zradou, nespravedlností, lží nebo naopak s radostí, novými přáteli a úspěchem. Málokoho z nás bavilo chodit do školy, učit se a psát písemky. Ale ať se nám to líbí nebo ne, škola je určitě alespoň z části základ našeho života.
Žádné komentáře:
Okomentovat