Introspekce

Filosofie

Předvánoční shon

Je 20. prosince. Ráno vstávám, vařím si svou kávu a začíná mi docházet, že vlastně nemám nakoupené dárky. Vlastně ještě ani nevím, co komu dám. Mám poslední den nato, abych vyrazila na nákupy, zítra jdu do práce, pozítří taky, takže všechno musím stihnout dnes. Půjdu sama, ani se někoho nebudu ptát, jestli nechce jít se mnou. Stejně by mě kdokoliv jen zdržoval. Dopiju kávu, spáchám hygienu a vyrazím.
Jedu do nákupního centra na Andělu, už v tramvaji se rozčiluju nad tím, kolik je v ní lidí. To ještě ale nevím, jak to bude vypadat uvnitř bývalého Carrefouru.
Asi mám špatnou náladu. Procházím kolem stánků na Vánočním tržišti a zase se rozčiluji nad davy lidí, a také nad tím, jak potkávám podivné existence, které po mě chtějí peníze nebo cigaretu. Jednou to ještě pochopím, ale můj pocit je ten, že si mě snad vybrali a čekají jen a jen na mě, abych jim něco dala.
Už vidím vchod od obchodního domu a nestačím se divit, kolik se tam cpe lidí. No, co bych taky čekala o víkendu pár dní před vánoci. Myslím, že tohle ale rozhodně ne. Dobrých pět minut mi trvá, než se vůbec dostanu dovnitř. Co se to děje? Kde se všichni ti lidé vzali? Uvnitř jdu už docela dlouho mezi těmi davy a zjišťuji, že jsem vlastně ještě ani nevlezla do žádného ochodu a už jsem zase rozčílená. V obchodech, které mají kapacitu deset lidí, je lidí třicet. Z toho jich dvacet čeká ve frontě a deset jen stojí a kouká, protože se stejně nemůžou pohnout. Vlastně je všechny obdivuji. Já bych ani nepřešla práh toho obchodu, i kdyby se mi sebevíc něco líbilo, třeba jen ve výloze.
Jdu tedy dál, ale všude to vypadá úplně stejně. Dokonce se přistihuji, jak se rozčiluju nahlas. Proto na mě taky lidé koukají. Opravdu nahlas nadávám. V tuhle chvíli bych vánoce zrušila, stejně je to v dnešní době snad jen komerční svátek. Vánoce mají být v poklidu, přitom se každý jen stresuje.
Nemůžu si pomoct, ale na tohle nemám, dneska to vidím tak, že se na nakupování vykašlu. Přece jen mám ještě 23. prosince volno. Rozhodně to nebude vypadat tak jako dnes. Otáčím se zpět k východu, a musím z toho přelidněného prostředí zmizet. Opět mi trvá pěknou dobu, než se odtamtud dostanu. Když jedu tramvají domu, zase se rozčiluju, tentokrát ale na sebe, protože sem nic nepořídila.
Doma je klid, koukám na televizi, ve které nic nedávají a vůbec mě to nebaví. Stejně se jen tak válím, a sem ráda, že nemusím nic dělat. Když večer začnou zprávy, téměř celé jsou jen o tom, jak dnes bylo každé nákupní centrum přeplněné. Neděle, všichni vyrazili nakupovat. Ze dneška se stal den, kdy šlo nakupovat nejvíc lidí, den, kdy obyvatelé republiky utratili nejvíce peněz za celý rok. A já jsem si musela vybrat na nákupy zrovna dnešek.




Soňa Vošahlíková, 1. ročník