Hvězdné duety dozpívali ke konci!

Minulá sobota v České televizi byla plná napětí, televizní diváci rozhodli kdo se stane králem a královnou hvězdných duetů.Sympatický sportovní komentátor Vojtěch Bernatský a zpěvačka Petra Janů oslovil diváky a porotu romantikou v podobě již zpívané písně Párkrát mlčet z muzikálu Fantom opery a sál roztančili hitem Sedmkrát od skupiny Black milk.Jako třetí píseň si vybrali, kupodivu píseň svého soupeře Petra Koláře Jednou nebe zavolá. Bernatský a Janů doslova odloudili diváky Simoně Postlerové a Petru Kolářovi. Bernaský okouzlil svým šowmenstvým a krásným úsměvem, což přispělo k zasílání hlasů ženské části diváků .Vítězství nebylo překvapením, Bernatského hudební zkušenosti jistě předpovídali úspěch v soutěži a soulad páru byl již patrný od začátku.
Postlerová a Kolář zazpívali píseň Tam za vodou v rákosí..Tentokrát si Česká televize připravila překvapení a to netradičně pojatou píseň obou moderátorů pořadu.Jejich terčem se stala píseň Klíč ke štěstí, kterou v originále zpívá Marie Rottrová a Jiří Bartoška.V této písni si moderátoři vyměnili role.Háma zazpíval Rotrovou a za Bartošku byla tentokrát Kostková. Všechny vypadlé páry se setkali opět na jevišti Daniel Rous a Marcela Březinová, Ester Janečková a Kamil Střihavka, Jaromír Nosek a Jitka Zelenková, Pavel Zedníček a Radka Fišarová, Zuzana Jandová a Petr Kotvald, Jana Boušková a Tomáš Trapl se nakonec rozloučili společnou písní od Johna Lennona Happy Chrismas.

Hvězdné duety byli od začátku kopií z dílny stanice BBC jenž předcházel obdobný pořad s názvem StarDance …když hvězdy tančí.Hvězdné duety neměli konkurovat teangerovské Superstar. V porotě zasedli novinář, textař a producent Michael Prostějovský, hudebník Ota Balage, zpěvačka Linda Finková a kytarista Lubomír Brabec. Sledovanost nebyla opět malá něco okolo 900 000 diváků Soutěžící se utkali v různých hudebních žánrech jako pop, rock, soul, country nebo swing .Oproti StarDance si lidé mohli zanotovat své oblíbené písně spolu se soutěžícími.Řadu z nás to doma roztančilo a to zejména v známých dynamických písních.Překvapením soutěže bylo jistě vypadnutí Radky Fišarové a Pavla Zedníčka ti se špatným výběrem písně nasměrovali na brzké vypadnutí.

Hvězdné duety září na jedničku!

V Sobotu se na České televizi uskutečnil večer plný hvězd.Přímý přenos jenž vyústil vleklým přípravám, nezklamal. Pod taktovkou zkušených moderátorů Terezy Kostkové a Aleše Hámy byl příjemnou změnou. Neubíral na vážnosti, naopak dával večeru ten správný náboj.Osobnosti které se nevěnují hudbě se svěřili do rukou zpěvákům populární hudby.Divákům se představilo osm soutěžních párů.Večer zahájila okouzlující Petra Janů a sportovní komentátor Vojtěch Bernátský. Výkony soutěžích byli spíše vyrovnané. Příjemným překvapením byl soutěžní pár Petr Kotvald a Zuzana Jandová, která do soutěže vstupovala
s velkými obavami, přesto předvedla jeden s nejlepších výkonů.Divácky úspěšnou volbou bude jistě spojení Radky Fišarové a Pavla Zedníčka, kteří byli nezábavnějším a nejvyrovnanějším spojením.O tom ale už rozhodne, příští sobotní večer.

Rockenroll party

Rockenrollovou party zkazila opilá divka

Praha- V Martinském paláci na Pražském hradě se v pátek 4. prosince konala velká party ve stylu rockenrollu. Mohli jsme si poslechnout rozjetou kapelu The Breakers, stejně jako známé DJ‘s , kteří nás provázeli celým večerem. K vidění byla spousta zajímavých kostýmů, ve kterých hosté přišli. Bohužel také k vidění byla rvačka způsobená mladou slečnou pod vlivem alkoholu.

Rockenroll, hudba, která hrála po celý večer, naladila naprosto skvělou atmosféru. Spousta mladých i starších lidí se dobře bavila, tančila a všichni si navzájem mohli závidět úžasné kostýmy. Dívky s vyčesanými účesy většinou měli puntíkované šaty v pase sepnuté výraznými pásky, muži se nejspíš, co se týče oděvů, inspirovali filmem Šakalí léta.
Zábava byla v plném proudu, pánská kapela The Breakers hrála tím stylem, že všichni byli unešení. Bohužel pouze do chvíle, kdy se v podstatě kvůli maličkosti rozbouřila hádka a následně se začali všichni rvát. To všechno se stalo kvůli mladé dívce, která byla pod vlivem alkoholu. Zatím, co čekala na baru na svou objednávku, rozhodla se sáhnout za bar pro jednu z láhví s alkoholem a vypít její obsah. Její čin se samozřejmě barmanovi Honzovi Řehounkovi příliš nelíbil, tedy jí nepříjemným hlasem odmítl vrátit peníze. Začali se hádat a dívka mu do obličeje hodila hrst drobných mincí, sice nepříjemné, ovšem mnohem nepříjemnější bylo, když po malé chvíli po něm hodila i skleničku. Trefila se mu přímo do obličeje, sklenice se roztříštila a rozsekla barmanovi čelo. Pár střípků se mu dostalo i do očí, ale naštěstí to šlo vypláchnout.
Tuto záležitost spousta lidí začala řešit. Potom, co někdo chytil mladou dívku, aby se uklidnila, začala se sebou házet a najednou tam bylo pár lidí v sobě. Pak nejspíš chodili mladí muži na pomoc, ale skončilo to tak, že se začali prát snad úplně všichni.
Situaci vyřešila až ochranka, která od sebe odehnala všechny, co se prali. Dívka byla z paláce vyhozena, ale ještě se snažila dovnitř dostat. „Tak já se všem omluvím“, řekla ochrance ještě před tím než jí úplně vyhodili. Omluva by ovšem asi nestačila, ona sama lehce zranila tři lidi. Tak vážné, aby se volala sanitka, to nebylo, ale vůbec se to stát nemuselo. Zraněný barman už pracovat nemohl.
Incident zkazil spoustě lidí zábavu, ale ne na dlouho. Po chvíli se hosté zase začali bavit. Začala hrát hudba od DJ’s , například DJ Still, Stereotype nebo Yarri. Ti vědí, jak naladit tu správnou notu.
Také bylo možné hrát tombolu, její vyhlášení bylo kolem půlnoci. Hlavní výhrou byla elektrická kytara a to i s combem. Z této ceny mohl mít velkou radost mladý muž, který se jmenoval Filip. Chvíli nato bylo i vyhlášení nejlepšího rockenrollového kostýmu. Vyhrála dívka, která se jmenovala Alena. Opravdu bychom si ji spletli s dívkou z padesátých let, její kostým byl naprosto dokonalý.
Až na ten nepříjemný incident to byla fain párty, člověk se tam mohl vžít do doby, kdy rockenroll byl hitem.

Introspekce

Filosofie

Předvánoční shon

Je 20. prosince. Ráno vstávám, vařím si svou kávu a začíná mi docházet, že vlastně nemám nakoupené dárky. Vlastně ještě ani nevím, co komu dám. Mám poslední den nato, abych vyrazila na nákupy, zítra jdu do práce, pozítří taky, takže všechno musím stihnout dnes. Půjdu sama, ani se někoho nebudu ptát, jestli nechce jít se mnou. Stejně by mě kdokoliv jen zdržoval. Dopiju kávu, spáchám hygienu a vyrazím.
Jedu do nákupního centra na Andělu, už v tramvaji se rozčiluju nad tím, kolik je v ní lidí. To ještě ale nevím, jak to bude vypadat uvnitř bývalého Carrefouru.
Asi mám špatnou náladu. Procházím kolem stánků na Vánočním tržišti a zase se rozčiluji nad davy lidí, a také nad tím, jak potkávám podivné existence, které po mě chtějí peníze nebo cigaretu. Jednou to ještě pochopím, ale můj pocit je ten, že si mě snad vybrali a čekají jen a jen na mě, abych jim něco dala.
Už vidím vchod od obchodního domu a nestačím se divit, kolik se tam cpe lidí. No, co bych taky čekala o víkendu pár dní před vánoci. Myslím, že tohle ale rozhodně ne. Dobrých pět minut mi trvá, než se vůbec dostanu dovnitř. Co se to děje? Kde se všichni ti lidé vzali? Uvnitř jdu už docela dlouho mezi těmi davy a zjišťuji, že jsem vlastně ještě ani nevlezla do žádného ochodu a už jsem zase rozčílená. V obchodech, které mají kapacitu deset lidí, je lidí třicet. Z toho jich dvacet čeká ve frontě a deset jen stojí a kouká, protože se stejně nemůžou pohnout. Vlastně je všechny obdivuji. Já bych ani nepřešla práh toho obchodu, i kdyby se mi sebevíc něco líbilo, třeba jen ve výloze.
Jdu tedy dál, ale všude to vypadá úplně stejně. Dokonce se přistihuji, jak se rozčiluju nahlas. Proto na mě taky lidé koukají. Opravdu nahlas nadávám. V tuhle chvíli bych vánoce zrušila, stejně je to v dnešní době snad jen komerční svátek. Vánoce mají být v poklidu, přitom se každý jen stresuje.
Nemůžu si pomoct, ale na tohle nemám, dneska to vidím tak, že se na nakupování vykašlu. Přece jen mám ještě 23. prosince volno. Rozhodně to nebude vypadat tak jako dnes. Otáčím se zpět k východu, a musím z toho přelidněného prostředí zmizet. Opět mi trvá pěknou dobu, než se odtamtud dostanu. Když jedu tramvají domu, zase se rozčiluju, tentokrát ale na sebe, protože sem nic nepořídila.
Doma je klid, koukám na televizi, ve které nic nedávají a vůbec mě to nebaví. Stejně se jen tak válím, a sem ráda, že nemusím nic dělat. Když večer začnou zprávy, téměř celé jsou jen o tom, jak dnes bylo každé nákupní centrum přeplněné. Neděle, všichni vyrazili nakupovat. Ze dneška se stal den, kdy šlo nakupovat nejvíc lidí, den, kdy obyvatelé republiky utratili nejvíce peněz za celý rok. A já jsem si musela vybrat na nákupy zrovna dnešek.




Soňa Vošahlíková, 1. ročník

Postup Jandové a Kotvalda

Duety- Kotvald s Jandovou postupují

Ve druhém díle pořadu Duety aneb když hvězdy zpívají už se včera vyřazovalo. Soul a swing, to bylo téma, na které nám osm soutěžních párů zazpívalo. Tyto ne zrovna jednoduché žánry naši zpěváci a nezpěváci vesměs zvládli dobře. Jedna dvojice ale musela z kola ven. Tou se stali Daniel Rous a Marcela Březinová s nejmenším počtem bodů a diváckých hlasů. Sedm párů tedy pokračuje dál. Mezi nimi jsou i Petr Kotvald a Zuzana Jandová.

Dvaadvacetiletá loňská miss České republiky Zuzana Jandová už se zpěvem tak trochu zkušenosti má. Jako malá zpívala ve sboru. Zuzana říká, že nebyla tolik ambiciózní, spíš byla v pozadí. Od té doby si donedávna zpívala leda tak ve sprše nebo když byla veselá či smutná. Ale díky sboru nemá absolutně žádný problém pamatovat si texty písní.

Mezi soutěžícími je krásná modelka nejmladší. Jejím snem je vystudovat Karlovu univerzitu, tak doufejme, že se jí to podaří. Asi jako každý, měla velké obavy, jak soutěž bude vypadat, zatím si mezi ostatními stále připadá jako černá ovce. Ale potom, co se jí vyplnilo přání nevypadnout v prvním kole, se jí určitě sebevědomí zvýšilo.

Se Zuzanou ve dvojici je padesátiletý zpěvák Petr Kotvald. Pochází ze Žatce. Jako malý také chodil do sboru a byl v chlapecké kapele Motor. Běhel života nazpíval mnoho alb a je známý především písní Holky z naší školky, kterou nazpíval společně se Standou Hložkem. Nyní je to sólový zpěvák. Přes dvacet let nezpíval duet, takže zpívat ve dvojici pro něj není už tak aktuální. Mezi jeho koníčky patří zahradnictví a rekonstrukce bytových prostor.

Skoro až legrační dvojice ve druhém kole Duetů zazpívala píseň od Johna Summerse Bad girls. Zuzana, která je o několik centimetrů vyšší než Petr, si pro jistotu vzala ještě vysoké podpatky. Takže oproti svému kolegovi, který by mohl být jejím otcem, byla skoro o hlavu větší. A to ještě měla opravdu extravagantní účes vyčesaný nahoru. Podle slov moderátora Aleše Hámy spolu vypadali jako jaderný reaktor před výbuchem. Píseň zazpívali dobře, porota z nich byla nadšená. Ohodnoceni byli krásnými 28 body a postupují tak do dalšího kola. Na to se můžeme těšit příští víkend, výjimečně ale v neděli ve 20:00 na čt 1.

Soňa Vošahlíková, 1. ročník

Škola-základ života (fejeton)

Již od dětství náš život ovlivňuje mnoho faktorů. Jsou jimi rodiče, kamarádi, náš domov, ulice, ve které žijeme a také škola, kterou navštěvujeme. A ať už chceme, nebo ne, v každém z nás školní léta něco zanechají.

Moje první školní vzpomínka, pochází z doby, co jsem jako předškolačka plácala na pískovišti bábovky. Kdoví proč mi sousedovic Klárka tenkrát vysypala ten kyblíček písku na hlavu. Pro mě to však bylo první ponaučení do života: „Nikdy neplácej bábovičky s nepřítelem.“

Druhá vzpomínka je z hodiny výtvarné výchovy na prvním stupni základní školy. Plna nadšení a radosti z vlastní práce jsem odevzdala učitelce výkres. „To je ale krásný stůl!“ rozplývala se. Zklamaně jsem odešla a svůj obrázek s názvem „Kůň na rozkvetlé louce“ jsem roztrhala a hodila do koše. Z tohoto zážitku jsem si odnesla své druhé ponaučení: „Tvou práci nikdy nikdo neocení tak, jako ty sám.“

Třetí vzpomínka je ze školního výletu. Bylo léto, horko a my jsme se škrábali kamenitou pěšinou na nějakou polorozpadlou pevnost. Po úspěšném zdolání tohoto výstupu nás paní učitelka vyzvala, abychom si vybalili svačinky a odpočinuli si. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem si uvědomila, že moje houska se sýrem a jablko ještě stále leží doma v kuchyni. Marně jsem loudila na spolužácích jejich plněné bagety, řízky s chlebem a broskve. Nikdo se nepodělil o jediné sousto. Tehdy jsem přišla na třetí ponaučení: „Svoji svačinu ti nikdy nikdo dobrovolně nedá. A proto se v životě vždycky spoléhej jen sám na sebe.“

Ve vyjmenovávání zážitků a ponaučení bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. A mnozí z vás by mě mohli doplnit vlastními zkušenostmi. Škola nás totiž učí nejen číst, psát a počítat, ale také to, jak žít. Můžeme se v ní setkat se zradou, nespravedlností, lží nebo naopak s radostí, novými přáteli a úspěchem. Málokoho z nás bavilo chodit do školy, učit se a psát písemky. Ale ať se nám to líbí nebo ne, škola je určitě alespoň z části základ našeho života.

Doprava (fejeton)

Když jsem dnes ráno nastupovala do autobusu, který mě měl odvést do školy, zamyslela jsem se nad tím, že téměř každý obyvatel našeho města je nucen k přepravě z místa na místo využít městskou hromadnou dopravu. Vzhledem k tomu, že i obyčejná cesta autobusem může být někdy dobrodružství, rozhodla jsem se sepsat krátký rychlokurz cestování pro ty, kteří si v těchto situacích nejsou ještě úplně jistí svým jednáním. A protože nebydlím v centru Prahy, zaměřím se ve svém textu především na autobusy příměstské, se kterými mám bohaté zkušenosti.

Rada první: Neopovažujte se přijít na zastávku včas. Autobus tam stejně nebude. Pokud přijede jen s pětiminutovým zpožděním, můžete si gratulovat. Dnes máte šťastný den.

Rada druhá: V žádném, případě si nezapomeňte doma chrániče na kolena a lokty a přilbu na hlavu. Vřískající dav, deroucí se do autobusu hlava nehlava, by vám mohl ublížit.

Rada třetí: Promluvit na řidiče je životu nebezpečné. A co teprve, kdybyste se snad odvážili požádat jej o jízdenku! V lepším případě vás zpraží vražedným pohledem, důležitě přepočítá drobné a podá vám umačkaný lístek, na kterém později můžete nalézt zbytky snídaně, kterou konzumuje během jízdy. V horším případě půjdete dnes do práce pěšky.

Rada čtvrtá: Pokud nenastupujete na některé z prvních zastávek, zapomeňte na místo k sezení. Pokud ano, měli byste už na začátku jízdy začít přemýšlet nad tím, jak dostanete tu záhadnou skvrnu z vašich úplně nových kalhot.

Rada pátá: Po prvních minutách jízdy pravděpodobně řidiči zazvoní mobil a on jej bez výčitek zvedne. Ovládání vozidla je nyní ve hvězdách, jelikož řidič drží v jedné ruce mobil, a ve druhé již zmíněnou snídani. Nestyďte se proto v prudších zatáčkách chytit vašeho nejbližšího spolujezdce za ruku. Pravděpodobně vám i on bude za tuto drobnou záchranu vděčný. A navíc, pokud se přece jen stane, že neudržíte rovnováhu, alespoň se nebudete po zemi válet sami.

Rada šestá: Jestliže patříte mezi šťastlivce, kteří jízdu přežili, nemyslete si, že je všemu zlému konec. Nyní vás čeká to nejtěžší. Výstup ven z vozidla. Všichni, kdo se ještě před chvílí prali o místa k sezení, se teď perou znovu, tentokrát o to, kdo bude první venku. Raději vyčkejte a vystupujte mezi posledními. Nečekejte však příliš dlouho. Řidič totiž stále telefonuje, a tak si možná ani nevšimne, že posledních 5 cestujících je ještě ve voze. S klidem zavírá dveře a chystá se k odjezdu. Vyděšení cestující nemají jinou možnost, než skočit skrz stále užší otvor dveří po hlavě ven.

Je dost pravděpodobné, že po této jízdě se ocitnete na chodníku, nohy se vám budou podlamovat, a vy budete marně přemýšlet, kam máte namířeno, a kdo vlastně jste. Proto myslím, že je na čase zvážit, zda se nebudete pro příště řídit mou poslední radou: Nežli absolvovat znovu tuto jízdu smrti, přivstaňte si a jděte raději pěšky. 20 kilometrů není zas tak moc. A alespoň vás může těšit, že jste udělali něco pro své zdraví.